Maličkosti – autor Mgr. Jiří Halda
Na tuto knížku jsem se velice těšila. Ostatně jsem na tuto knihu nadšeně upozorňovala v novinkách na tomto blogu. Už při čtení se, ale bohužel nadšení zcela ztratilo. Má kamarádka povoláním učitelka knihu shrnula slovy „Asi mu taky chybí lidi. Není to ono“ Mimochodem, zatím se dostala asi tak na 30 stránku a kniha je odložena na dobu neurčitou. Níže rozepíšu poznámky, které jsem si při čtení zapsala.
Pro koho má být kniha napsaná? Kdo má být čtenář?
Tak tato otázka se mi honila hlavou celou dobu, co jsem knihu četla. Má to být někdo kdo již se problematikou výchovy zabývá delší dobu a má jak se říká „načteno“? Nebo někdo pro koho je to první kniha tohoto tématu? Nebo je to snad pro fanoušky autora?
Já osobně patřím do té první skupiny. Mám načteno i odchozeno (školení, workshopy atd.) a shlédnuto a kromě jedné myšlenky, která mi v hlavě utkvěla jako nová informace (rozvedu níže) jsem si pro sebe knihu celkově zhodnotila jako knihu plnou informací, které jsou už dávno známé a autor nepřináší ani nový pohled a ani nová řešení. Prostě nic nového. Knihou mě také provázel pocit sebestřednosti autora.
Když jsem přemýšlela nad druhou skupinou možných čtenářů, kterým se tato kniha dostane do rukou jako jedna z prvních knih o tématu výchovy, vzpomínala jsem, jak bych asi reagovala před několika lety já. V úvahu by přicházeli nejspíš pouze dvě reakce. A to, nedočtení knihy a zapomenutí a tou horší variantou by bylo nechuť číst jakoukoliv další podobnou knihu s tímto tématem. Věřím, že by se ještě našli takový, kteří by z knihy mohli mít neodůvodnění pocit naprosté bezradnosti a možná i selhání.
K poslední možné skupině čtenářů se vrátím ke slovům mé kamarádky „Asi mu taky chybí lidi. Není to ono“, která autora má ve velké oblibě. Pro jaký druh čtenáře, je tedy kniha určena?
Je to tak a tak a hotovo
Asi, každý z nás si uvědomuje, že pro dítě je nejlepší mít oba dva rodiče i to, že zvolenou výchovu by měli dodržovat jak otec, tak matka. Ale co když to nejde? A dovolím si říct, že se to týká mnoha a mnoha případů. Autor nemá skoro žádnou snahu poradit těm „méně šťastným“ a ani v knize neoplývá velkou snahou o pochopení. V tuto chvíli bych ráda zmínila například knihy Zdeňka Matějčka (světově uznávaný dětský psycholog), který ve svých knihách nikdy nezapomněl poznamenat, že naprosto chápe, že každý nemá to štěstí, i když se třeba sebevíce snažil a ať dotyční rodiče nevěší hlavu. Že to neznamená konec světa. Že to neznamená zbytečnost jakékoliv výchovy. Z jeho knih jsem vždy cítila odbornost (podloženou odkazy), lásku k dětem a pochopení k rodičům.
Pracovní sociální bublina
Když budete například 20 let prodavačkou v trafice a většina vašich zákazníků si pochopitelně u vás koupí krabičku cigaret, můžete mít pocit, že kouří snad všichni. Stejný pocit mám z autora. Mluví o rodičích, co mu přijdou do ordinace, ale nezmíní informací, že to jsou právě už ti lidé, co mají problémy, které nejsou sami schopni vyřešit. O žádné statistiky se v knize ani nesnaží opřít. Nevím, zda to tak je nebo není, ale pocit jsem měla, že vychází pouze ze své „sociální bubliny“.
Máma má být mámou a táta tátou
Není na tom samozřejmě nic špatně, ale co když vztah je naopak a partneři mají skvělí láskyplní vztah? Z této knihy jsem měla pocit, že takový vztah pro výchovu není dobrý a že dominantní žena se přes noc má stát láskyplnou maminečkou od plotny a rychle si najít muže samce. Utopie? Řekla bych, že ano. Rozhodně vám už kniha nijak neporadí jak ve 30 letech změnit o 180 osobnost. A takových někdy lehce i těžce utopistických rad jsem v knize našla bohužel více.
Myšlenka s utíráním zadku
Tak teď se konečně dostáváme k myšlence v knize, která třeba pro mě byla opravdu nová. O co v ní jde. Dítě by nemělo navštěvovat jakoukoliv instituci, kde musí být bez rodiče, dokud nezvládá samoobsluhu. Zejména hygienu po použití WC. Autor píše, ať si rodič představí, jak se asi cítí dítě, které utírá cizí paní na jeho intimních partiích. Musím uznat, že toto mě nikdy nenapadlo a přitom je to tak prosté a pochopitelné.
Tak to je k této knize ode mě vše. Věřím, že některé věci autor určitě nemyslel, tak jak jsem to já vnímala. Nic méně napsat dobrou knihu, která bude pochopena, jak autor zamýšlel je náročné a to že člověk je odborník neznamená, že je dobrý spisovatel. V případě knihy Jiřího Haldy bych spíše volila pouze napsání například článku do časopisu.
Budu ráda pokud mi napíšete a podělíte se třeba s jiným názorem. Pokud by zpráva obohacovala nějakým způsobem tento článek (třeba úplně opačný a odůvodněný názor, jiný úhel pohledu) přidám reakci pod tento text ;-) Pište prosím na z.limova@itskolka.cz.
Pro koho má být kniha napsaná? Kdo má být čtenář?
Tak tato otázka se mi honila hlavou celou dobu, co jsem knihu četla. Má to být někdo kdo již se problematikou výchovy zabývá delší dobu a má jak se říká „načteno“? Nebo někdo pro koho je to první kniha tohoto tématu? Nebo je to snad pro fanoušky autora?
Já osobně patřím do té první skupiny. Mám načteno i odchozeno (školení, workshopy atd.) a shlédnuto a kromě jedné myšlenky, která mi v hlavě utkvěla jako nová informace (rozvedu níže) jsem si pro sebe knihu celkově zhodnotila jako knihu plnou informací, které jsou už dávno známé a autor nepřináší ani nový pohled a ani nová řešení. Prostě nic nového. Knihou mě také provázel pocit sebestřednosti autora.
Když jsem přemýšlela nad druhou skupinou možných čtenářů, kterým se tato kniha dostane do rukou jako jedna z prvních knih o tématu výchovy, vzpomínala jsem, jak bych asi reagovala před několika lety já. V úvahu by přicházeli nejspíš pouze dvě reakce. A to, nedočtení knihy a zapomenutí a tou horší variantou by bylo nechuť číst jakoukoliv další podobnou knihu s tímto tématem. Věřím, že by se ještě našli takový, kteří by z knihy mohli mít neodůvodnění pocit naprosté bezradnosti a možná i selhání.
K poslední možné skupině čtenářů se vrátím ke slovům mé kamarádky „Asi mu taky chybí lidi. Není to ono“, která autora má ve velké oblibě. Pro jaký druh čtenáře, je tedy kniha určena?
Je to tak a tak a hotovo
Asi, každý z nás si uvědomuje, že pro dítě je nejlepší mít oba dva rodiče i to, že zvolenou výchovu by měli dodržovat jak otec, tak matka. Ale co když to nejde? A dovolím si říct, že se to týká mnoha a mnoha případů. Autor nemá skoro žádnou snahu poradit těm „méně šťastným“ a ani v knize neoplývá velkou snahou o pochopení. V tuto chvíli bych ráda zmínila například knihy Zdeňka Matějčka (světově uznávaný dětský psycholog), který ve svých knihách nikdy nezapomněl poznamenat, že naprosto chápe, že každý nemá to štěstí, i když se třeba sebevíce snažil a ať dotyční rodiče nevěší hlavu. Že to neznamená konec světa. Že to neznamená zbytečnost jakékoliv výchovy. Z jeho knih jsem vždy cítila odbornost (podloženou odkazy), lásku k dětem a pochopení k rodičům.
Pracovní sociální bublina
Když budete například 20 let prodavačkou v trafice a většina vašich zákazníků si pochopitelně u vás koupí krabičku cigaret, můžete mít pocit, že kouří snad všichni. Stejný pocit mám z autora. Mluví o rodičích, co mu přijdou do ordinace, ale nezmíní informací, že to jsou právě už ti lidé, co mají problémy, které nejsou sami schopni vyřešit. O žádné statistiky se v knize ani nesnaží opřít. Nevím, zda to tak je nebo není, ale pocit jsem měla, že vychází pouze ze své „sociální bubliny“.
Máma má být mámou a táta tátou
Není na tom samozřejmě nic špatně, ale co když vztah je naopak a partneři mají skvělí láskyplní vztah? Z této knihy jsem měla pocit, že takový vztah pro výchovu není dobrý a že dominantní žena se přes noc má stát láskyplnou maminečkou od plotny a rychle si najít muže samce. Utopie? Řekla bych, že ano. Rozhodně vám už kniha nijak neporadí jak ve 30 letech změnit o 180 osobnost. A takových někdy lehce i těžce utopistických rad jsem v knize našla bohužel více.
Myšlenka s utíráním zadku
Tak teď se konečně dostáváme k myšlence v knize, která třeba pro mě byla opravdu nová. O co v ní jde. Dítě by nemělo navštěvovat jakoukoliv instituci, kde musí být bez rodiče, dokud nezvládá samoobsluhu. Zejména hygienu po použití WC. Autor píše, ať si rodič představí, jak se asi cítí dítě, které utírá cizí paní na jeho intimních partiích. Musím uznat, že toto mě nikdy nenapadlo a přitom je to tak prosté a pochopitelné.
Tak to je k této knize ode mě vše. Věřím, že některé věci autor určitě nemyslel, tak jak jsem to já vnímala. Nic méně napsat dobrou knihu, která bude pochopena, jak autor zamýšlel je náročné a to že člověk je odborník neznamená, že je dobrý spisovatel. V případě knihy Jiřího Haldy bych spíše volila pouze napsání například článku do časopisu.
Budu ráda pokud mi napíšete a podělíte se třeba s jiným názorem. Pokud by zpráva obohacovala nějakým způsobem tento článek (třeba úplně opačný a odůvodněný názor, jiný úhel pohledu) přidám reakci pod tento text ;-) Pište prosím na z.limova@itskolka.cz.
Přečteno 847 x | Kategorie recenze | 02.06.2021